Ahoj Fantullisti(tky) všech kategorií,
předem bych Vám všem chtěl říct, že máte můj obdiv za dárek pro Jethro Tull, je to opravdu šíleně nádherná věc. Přesto, že jsem neměl možnost být přímo u předávky, dávám krk, že to muselo Andersona dojmout a příjemně překvapit (Honzo, přišel jsi o něj, prudil neskutečným způsobem – pozn. red).
Koncert byl úžasnej, a při Song For Jeffrey jsem (blbec) spolu s kámošem Richardem začal brečet štěstim, že se to podařilo, že tu prostě stojím a čumím a deset metrů od nás jsou skuteční Jethro Tulll - nebo aspoň - Ian Anderson, Martin Barre, Doane Perry a "doprovodní (byť instrumentálně skvělí) hudebníci". Nejvíc mě prostě dostalo, že je opět (po 4 letech) vidím a chci i takto před všema poděkovat Bilbovi a Ríšovi z Bratranců Veverků, že mi sehnali lístky, kteréžto jsme převzali cca 3 hodiny před začátkem.
A teď k věci: kapela hrála velice našláple, repertoár mně ovšem nikterak nepřekvapil. Myslím, že je to od dob 30th Stand Up Anniversary Tour z roku 1999, kdy jsem Jethra viděl poprvé naživo, co tato kapela hraje především písně z let 1968/1969. Podobný repertoár byl i v roce 2004. Toto jádro je "obohaceno" Budapeští (jako na dříve zmíněných koncertech). Aqualung a Locomotive je nedílným ukončením každýho koncertu, ale na druhou stranu by mě "mile překvapilo", kdyby tentokrát tyto skladby vynechali a nebyli jaksi poplatní těm druhům "rádoby fandů", kteří na koncertě "musejí" tyto skladby slyšet za každou cenu. Aqualung i Lokomotíva jsou super skladby, ale mají takový ten punc toho hitu. Myslím, že pro Andersona to musí být šíleně nudný hrát todle dokola posledních 37 let. Miluji hudbu Jethro snad krom 80. let a Dot Comu celou, ale myslím, že by mě Anderson dostal do kolen, kdyby tam "švih" Minstrela, Quizz Kid, nebo třeba Dun Ringill.
Dovolím si jako velký fanda a aspoň jako "posranej otlemenej" fanoušek a taky jako kritik co na to nemá vůbec právo něco kritizovat jen říct domněnku: Anderson proved opět převrat, vyhodil pár úžasnejch hudebníků (především mne svým hraním i vystupováním nadchnul z posledních sestav Jethro především Andy Giddings). Popravdě nového klávesáka ani basáka neznám. Jethro Tull již ani není kopií sama sebe. Podle mě se setřely bariéry mezi Ian Anderson sólo vs. Jethro Tull a nyní Ian Anderson dokonce kopíruje "kopii Jethro Tull z let přelomu tisíciletí". Taky si myslím, že je i trochu neochota zkoušet složitůry z konce 70. let, přece jen si doufám říct, že i pro muzikanty okolo Andersona je mnohem těžší zahrát Black Satin Dancer než bluesové Song For Jeffrey.
Todle není negativní kritika. Nějak jsem todle prostě čekal a nic mne nepřekvapuje na jednání Iana Andersona. Již postarší pán chce být za každou cenu mladý a taky asi musí cítit nadřazenost v "jeho" kapele a tím, že semtam obmění sestavu, dosahuje pořád jakéhosi "kultu osobnosti" nejen ven vůči posluchačům, ale taky ve vlastní bandě. Pochopitelně, že ikona jako je Martin Barre by o svůj flek nepřišel, ani Doane Perry, který svým stylem hraní jaksi přesně zapadl napůl mezi styl Clivea Bunkera a excitovaného Barryho Barlowa. Má to snad jen jedinou výhodu: dle mého názoru tím, že Ian vyměnil hráče dal aspoň jakousi jistotu, že ještě Jethro Tull budou pokračovat. Myslím, že kdyby věděl, že chce po výročním turné skončit, tak by asi převraty v kapele nedělal.
Doufám, že touto domněnkou nenaštvu některé z fandů. Závěrem chci říct, že jsem opravdu z koncertu nadšen a když nebyl jinej repertoár, tak to mělo koule, to je fakt. Jako bicákovi se mi líbilo zařazení Dharmy a bylo fajn slyšet Doana trochu řádit :-).
Budu se těšit nejen na 6.11., ale také na vystoupení Bratranců Veverků v rámci nějakého toho fan - tullení. Zejtra budem dohadovat ještě možnost nějakýho hraní v Praze než se to asi na léto rozlítá. ;-)