Festival "Lovely Days", St. Pölten, 6.7.2007

Vezmu toto malé vyprávění od konce. V sobotu ráno, následující den po skončení festivalu jsem se vysoukal ze stanu do hřejivých slunečních paprsků. Zanedlouho se z vedlejšího stanu objevil asi 25-letý mladík, krajan z Brna. Zapředli jsme rozhovor a ten kluk řekl: "Nejlepší byli Jethro Tull!"
Myslím, že tento výrok vyjádřil pocity mnohých nás zúčastněných, a to na venkovním pódiu Powerstage (pódium s mamutími repráky) hrála taková jména jako BLUESPUMP, THE SWEET, BLOOD SWEAT AND TEARS, SUZANNE VEGA, BARCLAY JAMES HARVEST, URIAH HEEP, RIDERS ON THE STORM(což jsou vlastně omlazení THE DOORS) a na pódiu Flowerstage v hale se předvedli COLOSSEUM s Barbarou Thompson a ještě nakonec TEN YEARS AFTER po zmíněných JETHRO TULL! Pro zajímavost lístek k stání na toto všechno stál zdvořilých 53 EUR.

Do St. Pöltenu jsme dorazili (tj. Jirka, Katka, Pavel, David a já) v pátek někdy ke třetí hodině odpoledne, nějaký čas trvalo najít parkoviště a stanoviště (rozuměj místo, kde se staví stany).

Zdáli bylo slyšet burácení kapely The Sweet. "Ti jsou stále naživu?" pomyslil jsem si a zároveň jsem si vzpoměl na jejich bubeníka Andyho Scota, jehož brejky mně v hlavě duní dodnes.

Potom jsme se natlačili k pódiu na Blood Sweat and Tears. Pavel zaujal místo na sezení. Z repráků se line americká soulová muzika se skvělými muzikanty. Propracované skladby, do kterých jsem nikdy neproniknul. Zase po nějaké době jsem si vlezl do decibelového kotle a tak se mi jeden moment zdálo, že mi dupák od bicích prorve uši a urve hrudník. Prostě nemůžete jeden den poslouchat věc jako Enya a potom druhý den jít na rockový koncert do druhé řady powerstage! Ke konci show klekne kytaristovi zesák a to by ani nebyl David, aby si toho nevšimnul.

Pak přišla ta "I am Suzan Vega. I am from New York City". Některé její písně se dobře poslouchají. O některých si troufám říci, že již u nás takové písně kdysi soudruzi nazývali "angažovanou písní". Konkrétně mám na mysli jednu, která vypráví o tom jak se policista vrací domů z Ground Zero po 11.září a jeho žena mu vytýká, že jsou z něj pořád cítit spaliny.

No, nožičky už bolí a je potřeba se přesunout k flowerstage na Jethro Tull. Především díky výborné penetraci Katky v davu jsme se mohli já a David "Baťůžkář" propracovat až do třetí řady. David si záhy odkládá svůj tajemný baťůžek do uličky mezi hrazení a pódium.

A už přicházejí! Martin Barre s úsměvem. Doane Perry mi přišel hodně ustaraný, odděn do domáckého teplákového spacího kompletu, který se jevil trošku neadekvátní, když musil dopředu na bonga. Ozývá se jedna z prvotních bluesových skladeb JT (Some Day The Sun Won´t Shine For You – je to tak, milí přítomní?). Ian Anderson má tmavé kalhoty a dekorativní blůzu jako v Chemnitzu. Posluchači jásají. Jirka pak řekl, že byl překvapen, jaké množství tam bylo mladých posluchačů. Naposledy jsem viděl Jethra v Polné a tak jsem si Ianovy čarodejné piruety, prodloužené falusy, magická třeštění očí a pitvorná ťapání z jednoho konce pódia na druhý opravdu užíval. V My God se pánové Anderson a Barre dostávají do varu a tváří v tvář se společně sesouvají k zemi při proslulém dialogu flétny a kytary v této skladbě. Na konci Ian dělá opět kolenní direkty do štkavých flétnových poryvů zakončené zhasnutím reflektoru a výkřikem "Au! – Shit!"
Myslím, že Ianův hlas je od "zpěvového kolapsu z období Under Wraps" zase o něco lépe intonačně přizpůsobený jeho písním, takže dojem zpěvové arytmie, který se mi dříve nazdával, prakticky vymizel. Líbilo se mi provedení "King Henry´s Madrigal". "Budapest", hudebně šťavnatá a komediální předělávka "Smoke On The Aqualung" ... čas při koncertu ubíhá rychleji než normálně! Únava se zakrývá, ale je znát. Jedna dívka u hrazení zdvihá transparentík s červeným srdíčkem a nápisem: "I can give you a lift" – můžu tě svézt. Přídavkem je "Locomotive Breath", jehož slogan "zpomalit neexistuje!" se mi jeví v novém světle: Mladá generace posluchačů má Jethra ráda a nechce je pustit na odpočinek.
Doane Perry spouští pravidelné bubnobití. Je konec, otáčím se o 180 stupňů a jdu ven zase na powerstage.

A tam už řádí Uriah Heep! Prodírám se trochu dopředu mezi tisícovkami lidí. Ve vzduchu se vine dým doutníků, cigaret a marihuany. Atmosféra přátelských a v případě dívek a žen hezkých lidí. Zaposlouchávám se do "Gipsy Queen", "Look At Your Self", "Salisbury"(!), na konci samozřejmě "Easy Living" a vytleskáno a vyvoláno je "Lady In Black". Mick Box se chopí akustické kytary. Zapálené zapalovače vylétnou vzhůru. Celé prostranství se rozechvěje popěvkem refrénu "Lady In Black" zpívaným snad všemi ústy.

A bedňáci opět štelují aparatury.

Riders On The Storm (neboli The Doors) je pro mě sláva, kterou jsem nikdy nenasák, takže poznávací koncert. Zpěvák, nástupce Jima Morisona, je velmi sebevědomý. Vydává do publika různě artikulované halekačky, lidé jej napodobují a frontman Riderů zvolá: "Děláte všechno, co chci!" Muzika je to velmi výrazná. V jednoduchosti je síla – v jednoduchosti je krása – v tomto případě je to pro mě spíše síla než krása. A i zde se jedná o (a to dokonce značně) angažovanou píseň. Ale jo, jsou dobří a vzduch kolem ještě více houstne dýmem cigaret, doutníků a marihuany. Vrávorám a sotva se držím na nohou na konci 10-hodinového stání proloženého několika kecnutími na zem. Rajdři jako by nechtěli skončit. Musí, od 1:00 je totiž nařízeno "curfew" slůvko, o kterém jsem se kdysi naučil, že znamená "zákaz vycházení".

Takto jsem prožil nejlepší rockový festival svého dosavadního života.