Lovely days festival St. Pölten 6. července 2007
(Zážitky, dojmy a recenze jednotlivých vystoupení)

V Jihlavě se také rozhodlo o změně trasy – původní předpoklad byl, že pojedeme přes Znojmo a Hatě, rozhodli jsme se však jet přes Slavonice domnívajíce se, že to nebude o mnoho dále. Při návratu se však ukázalo, že tento předpoklad byl mylný. Jednak jsme samozřejmě narazili na objížďku – jedu s potullčenci někam po druhé a opět jsme měli na tu objížďku smůlu, jednak jsme asi trochu zabloudili a jednak jsme špatně sjeli u St. Pöltenu z dálnice, takže to v první chvíli vypadalo, že snad budeme muset až na Schwechart – vídeňské letiště, kde bude nejbližší sjezd a my se budeme moci otočit, to jsme naštěstí nemuseli, takže jsme na místo dorazili někdy před druhou, festival již byl v plném proudu, právě hrála skupina Sweet. Protože jsem nikdy nebyl jejich příznivcem, nevadilo mi příliš, že jsme přišli asi o třetinu vystoupení. K jednotlivým vystoupením se vrátím níže. Po festivalovém programu, který končil v jednu hodinu po půlnoci, jsme se dohadovali, pojedeme-li spát do campu nebo budeme bivakovat na parkovišti. Nakonec jsme dva šli do campu,kde jsme postavili stan a ostatní zůstali, kde byli.

Celkové dojmy jsou příznivé; Počasí bylo dobré, byť to třikrát hrozilo, že nás ti shora osprchují, ale nakonec si to rozmysleli a neosprchovali nás. K večeru dokonce vyšlo slunko, takže bylo i příjemně teplo. Překvapilo mě, kolik mladých lidí přišlo, aby slyšeli skupiny, jež poslouchali jejich rodiče. Pouze dvě věci dělají organizátorům kaňku. Jednak ne zcela přesně označeno, že se dá do campu dojet autem a jak, resp. nebylo to označeno vůbec a jednak to, že organizátoři mezi jednotlivými koncerty pouštěli hudbu, kterou nevypli ani tehdy, když už kapely ladily. Být jedním z účinkujících, určitě bych organizátory při své prudké povaze pěkně zpražil, pokud totiž ladím, nesmí mě žádná jiná hudba vedle rušit. Jako správní potullčenci jsme prožili celou výpravu v pohodě. A protože i jednotlivá vystoupení měla dobrou úroveň, celkové dojmy jsou příznivé.

Jako první hrála skupina "Sweet". Vždy jsem je považoval za příliš komerční a na tomto názoru jejich koncert nic nezměnil. Hráli mnoho svých slavných hitů, včetně takových jako "Love is like oxygen", "Fox on the run" nebo "Black buster". Snad jediný jejich velehit nezazněl "Hell raiser". Jistě to bylo vystoupení odvedené s rutinou, která k jejich zkušenostem patří. Také se zmínili o dvou členech, Bryanu Conollym a to druhé jméno jsem přeslechl, kteří již nejsou mezi námi – Bryan Conolly už deset let, jak kapela připomněla.

Poté následovala kapela "Blood, sweat and tears". I po těch letech jsme mohli obdivovat krásnou souhru rockového základu s jazzově znějící dechovou sekcí, to, čím tato kapela byla typická a co se stalo jedním z jejích hlavních přínosů rocku jako takovému. Také prokompovanost této dechové sekce je příkladná. Jejich hity jako "Hajdy hou" nebo "Spinning wheel" jistě potěšily srdce všech těch, kteří tuto hudbu měli a dosud mají rádi. Stručně řečeno, bylo to výborné.

Poté následovala Susan Vega, na druhém pódiu v jakési hale pak Colosseum. Vybral jsem si tedy Susan Vega; Celkově proti ní nemám celkem nic, dokonce se mi její tvorba dost líbí, zejména ta část, která zní spíše akusticky, sem to však podle mne nepatřilo. Je to hudba spíše do klubů, bez zbytečných rockových pokusů a je dobré umět perfektně anglicky, aby člověk porozuměl jejím jistě zajímavým textům, ač člověk s jejich poselstvím nemusí vždycky souhlasit.

Poté jsem přešel na ono druhé pódium, kde jsem ještě stihl závěr vystoupení kapely "Colosseum". Protože jsem je neviděl celé, nemohu je hodnotit zcela objektivně, z toho, co jsem však slyšel, se mi zdá, že jejich koncert byl trochu na efekt, že to bylo ekvilibristické předvádění jejich nástrojové virtuosity, kterou nesporně mají, ale jak říká staré přísloví: "Čeho je moc, toho je příliš." Ale za poslech to jistě stálo. Tak snad někdy příště – dvě věci se najednou stihnout nedají u žádného normálního člověka, tedy ani u mne.

A pak přišlo to, na co jsme se těšili snad nejvíce – "Jethro Tull". Byli jako vždy perfektní, hráli většinu toho, co před nedávnem v Chemnitz. Protože každé vystoupení trvalo asi hodinu a tři čtvrtě – plus minus pět minut -, hráli o čtyři skladby méně než tam a místo jedné zahráli skladbu "Mother Goose". A jako obvykle zakončili přídavkem "Locomotive breath". Lidé byli nadšeni, dávali to najevo dlouhými ovacemi na závěr.

Po "Jethro" v hale hráli "Ten years after", venku pak "Uriah Heep". Ty jsem neviděl, ale podle toho, co jsem slyšel od těch účastníků výpravy, kteří je viděli, to bylo dobré. "Ten years after" byli také dobří až na to, že kytarista se příliš předváděl někdy na úkor souboru. Ale rád jsem si poslechl hity kapely, kterou jsem kdysi poslouchal tak rád a kterou si vždy rád poslechnu.

Tím koncerty v hale skončily a já jsem ještě stihl podstatnou část vystoupení seskupení které si říká "Riders on the storm" podle jednoho z největších hitů Jima Morrisona a které se zformovalo kolem dvojice Robbie Krieger a Ray Manzarek. A zde musím říci, že mi ten jakoby znuděný projev autora těchto slavných hitů. V sobotu ráno jsme o tom v naší výpravě vedli debatu a nakonec jsme se shodli na názoru, který pronesl Jirka nebo Pavel, to si už přesně nepamatuji, že kdybychom ty písně neznali s Jimem, řekli bychom, že je to perfektní – Inu, Mauricson byl jeden, tak jako jeden jediný je Ian. Muzikanti v jednu chvíli dali najevo, co si myslí o Georgi Bushovi mladším, když pak začali skandovat "Bush, go home", (Buši, jdi domů) a lidé se k nim nakonec připojili. Profesionálně to bylo perfektní, nebylo tomu co vytknout.

Závěrem mám otázku: dovedete si představit tyto kapely v plné sestavě a kondici tehdy u nás, kdyby to bylo možné? Třeba "Blood sweat and tears" v lucerně, "Uriah Heep" třeba ve sportovní hale a "Jethro Tull" třeba na Strahově? Já osobně ano i ne! Ano proto, že bychom na ně tenkrát chodili stejně, jako naši vrstevníci "venku", ne proto, že bychom jistě slyšeli mnoho výčitek a nadávání našich rodičů o tom, kolik je ty naše záliby stojí peněz. A u mne by to bylo dvojnásob, protože mi moje matka říkávala i tak, že ta moje muzika, to není koníček, ale pořádná kobyla, neboť to stojí spoustu peněz. Ale přežil jsem ty řeči tehdy, jistě bych je přežil i tak. Vždyť to za to stálo tak, jako za to stál náš výjezd. Tak zase někdy příště, Milé potullčenky a vážení potullčenci.