Ian Anderson o kočkách

Mnozí z vás vědí, že obdivuji kočky. Začalo to již v dětství, když jsme se přestěhovali z mého rodiště Dunfermline do Edinburku, skotské metropole. Zdědili jsme dost nechutného šedého kocoura – požírače můr s jedním uchem. Dostal jméno Smudge (vyslov "smač"). Tento nehezký, leč stále noblesní tvor se u nás v běhu svých pochybných aktivit občas zastavoval kvůli žrádlu a noclehu. Nejednou si také přivedl přítelkyni, nemluvě o následcích jeho neregulované plodnosti. Pamatuji si, když mi bylo asi pět nebo šest, že jsem hodil protestující zvíře do nezapáleného ohniště, což ho vyděsilo. Když jsem mu na ocas přivázal provázkem gumový míč, dost jsem se bavil. Kupodivu ne tak starý Smudge. Následovala u mne podivná provinilost až zaraženost, a následně se už tyto odporné grázloviny v mých následujících vztazích s nejnezávislejším ale člověka milujícím lidském společníku nikdy neopakovaly. Je to Felis felis, Felis domesticus, Felis vulgaris, či Felis kočindus, v závislosti na úrovni vaší školní latiny a schopnosti rozlišení jednotlivých živočišných druhů.
Má žena Shona měla v době, kdy jsme se seznámili, černou dost odmítavého kocoura jménem Fur. Prožil své poslední roky v klidu anglického venkova, daleko od svého pelechu nad indickou restaurací Diwan-I-Am v George Street v Londýně. Jeho příbytek v prvním poschodí (který sdílel se Shonou před svatbou) mu umožňoval testovat gravitační teorii když padal z mokrého okenního parapetu.
Následovala řada venkovských koček v 70.,80. a 90. letech - kočka barmská jménem Cuillin (panovačná, nafoukaná a sobecká), a řada většinou černých neochočených koček z farem – počínaje Kirin a konče Squeek – abych zmínil dvě nejnoblesnější z celkových více než dvaceti. Zachraňovali jsme je ze stodoly, piplali se s nimi v následujících týdnech, a našli jim domovy u místních obyvatel a u přátel. Jednu z nich, Mum, jsme se posléze rozhodli chytit a vykastrovat, ale jelikož byla několikátou generací divokých koček, nenávidících lidstvo, byla stále naprosto nezkrotná. Nakonec ji trauma z odchytu a kastrace (zřejmě) vyhnalo z farmy, a už jsme ji nikdy neviděli.

V 90. letech jsme se přestěhovali a koupili si první bengálskou kočku. Bengálky jsou nádherně skvrnité domácí plemeno, které má počátky v 70. letech jako hybrid divoké asijské leopardí kočky (Felis bengalensis) s domácí kočkou – výsledek experimentu v boji s kočičí leukémií. Benglálky se svým, i když většinou nepatrným, genetickým vkladem divokosti zůstávají stále pořád něčím mezi exemplářem ze Zoo a domácím miláčkem.
V současné době jsou prodávány seriozními chovateli jako zvíře vzdálené již čtyři i více generací od původního hybridu (známého pod názvem F1). Kříženec F4 (nebo spíše F8 a více) se ukazuje jako milý mazlíček a společník – z jeho divokého původu mu zbylo jen to pozitivní. Bengálky jsou hravé, milují vodu, rády se procházejí se svým lidským průvodcem. I když dávají najevo silnější náklonnost k nejbližšímu ze svých majitelů, mají vřelý vztah k celé rodině včetně psů a ostatních koček.
Pro puristy je toto "zahrávání si s přírodou" nežádoucí a potencionálně prý oslabuje ojedinělý genofond druhu Felis bengalensis, divoké asijské leopardí kočky. No, něco na tom bude, ale až na dvě věci: v Kalifornii nebo v Anglii neexistují divoce žijící asijské leopardí kočky, které by jako druh tímto "zředěním" mohly být ovlivněny. A navíc si myslím, že se v lidských sídlech již několik tisíc let příležitostně páří divoké kočky s domácími samy.
I když samci vzešlí z takové hybridizace jsou většinou cca po první tři generace sterilní, samičí větev se může reprodukovat pářením jak s domácími tak divokými samci.

Předchůdcem moderní kočky domácí je patrně Felis lybicus, africká divoká kočka, a její severnější kamarádka Felis sylvestris, evropská kočka divoká. Ony dvě zapříčinily vznik jednoho ze dvou druhů přátelských zviřátek, která si lidé oblíbili jako svou společnost při práci a doma. Jasně, vím že někteří z vás dávají přednost přihlouplému starému psu. Svůj k svému. Ostatně, i já mám dva belgické ovčácké hlídací psy (říká se jim hlídací, protože, je musím hlídat před kočkami).
Chovatelé-dobrodruzi se pokoušeli také něco provést s křížením rysa amerického (Felis lynx), asijské kočky lesní (Felis chaus) a servala afrického (Felis serval), ale tyto pokusy o vyprodukování exotických mazlíčků mohou být už trochu moc pro většinu z nás. Hodnota vytvoření chovu Bengálek je v tom, že možná zvýšila veřejné povědomí ohledně ohrožených druhů malých kočkovitých šelem, konkrétně těch malých skvrnitých potvůrek.

MALÉ KOČKOVITÉ ŠELMY SVĚTA
Většinu zemí světa obývá jeden nebo dva druhy malých divokých koček. Malými myslím dost velké na to, abyste se jich lekli, ale ne dost zlé na to, aby vám ukously nohu.
Takže mluvíme o něčem mezi pumou (horský lev, kuguár nebo Felis Concolor) a ocillou (Felis tigrina), vážícím jen něco mezi 1-2 kg. Nejmenším ze všech je nádherná červená skvrnitá kočka (Felis rubiginosa) která je se svým necelým kilogramem váhy polovičního vzrůstu než typická kočka domácí.
Na planetě CNN existuje patrně kolem 26 živočišných druhů malých kočkovitých šelem. Mnohé z nich jsou ohrožené a několik dokonce na pokraji vyhynutí. Tyto potvůrky potřebují v první řadě povědomost lidí o jejich existenci, a dále také financování jejich výzkumu a útulků poslední záchrany. A to jak v zajetí, tak v přírodě, hlavně prostřednictvím zřizování a udržování přírodních rezervací.

Jednou z mých oblíbených tajemných koček je andská horská kočka (Felis jacobita), která žije vysoko v Andách cca 4.000 m n.m. Nebyla nikdy odchycena ani chována v zajetí. Přesto je toto odolné a adaptabilní zvíře ohroženo mnoha způsoby - člověkem jako lovcem kožešin, tvůrcem totemů a údajným ochráncem drůbeže, dále ztrátou členitosti obývané krajiny, vedoucí ke snižování minimálního počtu kusů, nutného k přežití v dané lokalitě, atd.
Jeden z exemplářů andské kočky vyfotografovaných v divočině (Jim Sanderson, Santa Fe). Andská horská kočka je důvodem založení podpůrného fondu na oficiálních stránkách Jethro Tull.

Margay, ocelot, Geoffroy cat, Pallas cat, Marbled Cat, Fishing Cat, Flat-headed Cat, Rusty-spotted Cat, the Iriomote Cat, Bornean Bay Cat, jaguarundi, a Kodkod (pozn. překl.: bohužel se mi neopodařilo zjistit české názvy) jsou jen některými ohroženými druhy malých kočkovitých šelem, které potřebují naši pomoc. První tři byly nemilosrdně vypleněny kvůli své kožešině. Jsou chytány po stovkách a po tisících v Jižní Americe. Doufám, že mezinárodní tlak ukončí toto neslýchané obchodování v dohledné době.
Jako exempláře do ZOO nejsou malé kočky obchodně zajímavé, protože jsou to noční tvorové. Jsou plaché a tajnůstkářské, a napjaté rozpočty moderních ZOO s nimi nepočítají. Většina zahrad zanechala chovu malých kočkovitých šelem, a osud některých druhů je tak v rukách nezávislých soukromých chovatelů. Většina z nich je vědecky věhlasných, jsou zkušení a svému chovu se dobře věnují. Na webové stránce Jethro Tull najdete některé webové odkazy na ně.

Věřím, že tato informace bude jakýmsi podnětem pro každého z vás, kdož jste kdy hladil nové koťátko, nebo jen obdivoval jeden z těchto malých přírodních zázraků. Tvorové, kteří s vámi sdílejí domov, jsou geneticky jen na krok vzdáleni od 36 druhů kočkovitých šelem, velkých i malých. To všechno jsou pro člověka prostě kočky.

Ian Anderson, leden 2001

Úspěch výzkumu na ochranu andské horské kočky, podporovaného fanoušky Jethro Tull
Za poslení 4 roky fanoušci Tull obětavě sponzorovali jednu z Andersonových oblíbených oblastí - ochranu ohrožených druhů divokých kočkovitých šelem na celém světě. Příspěvky ze speciálních akcí a výtěžek z prodeje zboží Amazon přes webové stránky J.Tull v současnosti již překročily 25.000 USD.
Jedním z projektů je andská horská kočka (Oreailurus jacobita). Tento druh je jedním z pěti nejohroženějších na světě, a v Jižní Americe patrně nejvzácnějších. Je o ní známo jen velice málo, protože žije na opuštěných vysokohorských pouštích And v Argentině, Bolivii, Chile a Peru.
Nejnovější expedice, částečně hrazená soukromým vystoupením Iana Andersona v San Jose v r. 2002, zaznamenala zásadní úspěch – poprvé se jí podařilo odchytit živou kočku a připevnit jí obojek s vysílačkou. Stalo se v Khastor Lagoon, v Bolívii, 23. dubna 2004.
K historické události pak došlo o týden později – konalo se první setkání Alianza Gato Andino/Aliance kočky andské (AGA) ve městě Arica v Chile. Sešli se zde zástupci všech čtyř zemí (Argentina, Bolivie, Chile a Peru), aby zhodnotili současné ohrožení a dohodli se na spolupráci při ochraně kočky andské. Plán akcí bude zveřejněj v září t.r. , a bude sloužit jako předloha všech dalších záchranných iniciativ.