Na rokenrol jsem už starej, ale umřít ještě nechci!
Nejasná zpráva o koncertu Jethro Tull v Lokti 21.6. L.P. 2008

Nejdříve bych měl asi krátce napsat jak jsem se k téhle kapele dostal. Vyrůstal jsem na folku a díky tomu jsem někdy těsně po revoluci objevil kapelu Asonance. Ta mě přivedla k Irské (Keltské hudbě). Pátraje po různých interpretech, narazil jsem na kapelu Tepmpest, která hrála věci rockovějšího ražení, ale irskou lidovou hudbou hodně inspirované. Když jsem jejich CD dal poslechnout Vítovi Havlíčkovi takto členu skupiny General Lee bylo mi řečeno. "Kopírují Jethro Tull a špatně ke všemu, jen si poslechni Jethro Tull." Vyhledal jsem tedy v knihovně CD A Jethro Tull Collection a pan Anderson měl o fandu víc.

A teď tedy ke koncertu. O tom že budou J.T. hrát v lokti mi dal vědět můj svědek Standa a má manželka mi lístek koupila k svátku, s tím že je to na ní moc tvrdá muzika a na koncert nepojede.

Jel jsem tedy single jen se spacákem a karimatkou. Už na Florenci jsem narazil na pár fandů. Nejvíc mě asi překvapila panička kolem padesátky do které bych teda vůbec neřekl že jede na rockový koncert a jela.

V Lokti jsem se vydal hned k amfiteátru pod hradem kde se měl koncert konat. Hned u vchodu do parku jsem byl zastaven ochrankou a jestli mám lístek. Ukázal jsem lístek a byl jsem vpuštěn dál. Po pár metrech mě zastavila červenobílá páska a pět maníků a jedna manice z ochranky. Ano, batoh si smím vzít sebou, ale žádné nože, petlahve s pitím a ostré předměty. Bylo mi řečeno. Přímo před páskou už seděla trojice lidí. Otec s dcerou a jejich kamarád. Takto pánové kolem padesátky. Přivítali mě slovy: "Je lepší přijít dřív, než zjistit že jsou všechna dobrá místa obsazena." Tak jsem si dřepl na zem a čekal. Pouštělo se v 18.10. Během hodiny za náma vznikl asi třísethlavý dav a někteří maníci se začali dohadovat s ochrankou ohledně těch nepovolených věcí. Ochranka byla nad věcí i nad urážkama. V 18.10 nás vpustili a já pod vedením té trojice nových známých jsem zabral místo v páté řadě odkud byl opravdu pěkný výhled. Předkapel z Dortmundu která se jmenovala myslím Mule nebo tak nějak, hrála necelou hodinu od 20.00. Z šesti skladeb se mi líbila jedna. Zpěvákovi nebylo rozumět a prostě mi to celé nějak nesedělo. V devět nastoupili Martin Lancelot Barre, Doan Perry, O Hara, a po patřičné předehře sám velký Ian Andersonn. Byť mi Karel Brychta (takto šéf Fanclubu Jethro Tull před koncertem říkal že mistr byl nenaložený, protivný a dar (křišťálovou vázu) si bral od fandů takřka s odporem. Cituji: "Kdyby byl Ian ženská, řekl bych že je v přechodu a má návaly". Mistr už od první skladby řádil jako černá ruka. Dharma For One se skvělým sólem na bicí si mě získala, jako doposud nikdy. Kytary v Aqualungu byly takřka dokonalé a Budapest v tvrdších rockovějších aranžích nebyla ale vůbec špatná. Mile překvapila Heavy Horses i obecenstvem nadšeně dozpívávaná Thick as a Brick. Bachovo Bouree pak bylo samozřejmě příležitostí pro Ianovo umění hráti na flétnu a předvedení toho že na Rockenrol opravdu ještě není vůbec starý. "Středověký rokenrol" Past Time With Good Company (známý z podání Blackmores Night) jistě překvapil svou razantností a neučesaností mnohého z nás. Jako přídavek (po té, co jsme tyto nestárnoucí minstrely vytleskávali ve stoje) zazněla nestárnoucí Locomotive Breath. Je vidět, že ač pánové slaví čtyřicáté výročí vzniku, do hrobu mají ještě hodně daleko.

Večerní cesta krásně osvětleným městem za společnosti nových přátel z Hradce, noc pod hvězdnou oblohou a ranní procházka do Svatošských skal byly hezkou tečkou za nejhezčím koncertem mého dosavadního života.