Polámané škeble

Mohl bych začít takřka kdekoliv. Zvukem příboje co rachotí až do nebe nad hebridským příkopem, obklíčeným pevninou. Dramatickým sestupem tóniny flétnového sóla mýma chlapeckýma ušima až někam do širých prostor uvnitř mne. S naprostým tichem půlnočního pohledu ze zasněžené školní lavice v koloradských Skalistých horách. Kdekoliv, to znamená i hluboko v krvi.
Krev a píseň jsou místa dost velká na to, aby pojala ostrovy, horské hřbety a zapomenuté sny. Řeka mnou protékající je nepřerušená, plynula postupně již deseti tisíci pramatek, aby se vzedmula v přítocích mých žil. Jejich krev je řekou, ve které plavou mí praotcové, řekou poskládanou v průběhu tisíciletí a hučící myriádou tónů pocitů z toho, jaké to je, být živ.
Někdy se tomu říká dědičná paměť. Má ji každý, i když mnozí jsou k ní hluší. Ale i ti, kteří jsou jí otevření, ji mnohdy neslyší tak jasně, a pokud náhodou je čistá, tak až příliš zavání dálkou, melodií zaslechnutou jen někde ve snách. Někdy hledáme ty, kteří se umí napojit na hudbu krve a zazpívat nám jí. Zavolat nás domů.

Krajina hlubiny krve je širá. Je místem, odkud může člověk nejlépe pochopit hudbu britské skupiny Jethro Tull. Když slyším hudbu Jethro Tull, jako by krev volala krev. Protože sdílím etnické dědictví zpěváka, skladatele a multiinstrumentalisty této skupiny Iana Andersona (čistokrevný Skot), někdy se ptám, zda jsem tím pádem citlivější k dědičné paměti, kterou v jeho hudbě slyším. Žádný z nás nemusí chodit dál, než padesát až sto generací zpátky, aby znovu překročil La Manche a začal sledovat stopu na cestě dlouhé desítky tisíc generací, křižující světadíly a oceány. Vede nás časem daleko od našich myslí k temné (ne)společné Evě a ke starci, který na ní dává pozor. I přes živost krve Iana Andersona v posledním tisíciletí – období, které založilo jeho etnickou identitu a počáteční bod- oslovuje všechny, kteří ho mohou zaslechnout, písní Jiná píseň Vánoc (z alba Rock Island z roku 1989):

Etnická solidarita vede k celkové podobnosti a obaluje ji jako dárek – dejte si ho pod stromeček! A mezi podobností našich nejhlubších kořenů a našeho prostého bytí pospolu tady a teď se otevírají dveře v obou směrech. Dědičná paměť nedává smysl právě bez její přítomnosti v současném okamžiku. Dodává hloubky brázdám našeho vidění, vrhá na ně stíny nebo je naopak odhání. Díky ní máme nastražené více než jen uši k zachycení ozvěny, odpovídající na naše volání.

Jednoho rána před dvěma zimami jsem se zastavil v horském údolí na ostrově Skye, na místě, kde jsem ještě nikdy nebyl, a které brzy zase opustím. Nikde ani živáčka, jen prašná cesta pod nohama. Poslouchal jsem – ozýval se jediný zvuk – jakési vysoké úpění, přicházející odevšad a odnikud. Dlouho jsem si neuměl vysvětlit, co tento zvuk způsobuje, až jsem si náhle uvědomil, že jde o příboj hřmící na všech plážích ostrova kombinovaný se zurčením všech malých potůčků, křižujících údolí. Později, při tréninku dál na severovýchod za Vysočinou, se mi vybavilo, kde už jsem ten zvuk předtím slyšel - na klasickém albu Jethro Tull Thick as a Brick z r. 1972, kde Anderson zpívá:

O sedm let později, v roce 1979, napsal Anderson pro album Stormwatch píseň "Dun Ringill", pojmenovanou po pravěké pevnůstce na jednom z útesů ostrova Skye. V hustém pletivu hry akustických kytar píseň začíná a končí křikem racků – vychází tak rovněž z lyrického světa Thick as a Brick. V touze najít lék na odvěký rozpor, pojednaný na uvedeném starším albu, v úsilí odebrat právo kosmologických privilegií, snad i odebrat právo arogance mudrcům a básníkům, a nasazujíc proměnlivé masky od starého boha po anonymního pozorovatele, Anderson zpívá:

Celým "Dun Ringill" se vlní zvuk podobný tomu, který jsem slyšel úpět oblohou nad ostrovem Skye, zvuk, který se nezměnil od počátku časů. Pokud budete před začátkem rána stát v onom údolí nedaleko Dun Ringill, možná vám bude připadat, že právě slyšíte zvuk soumraku, padajícího z nebes.