Rockový krysař vábí flétnou
Ian Anderson, nedostudovaný výtvarník z přímořského Blackpoolu, založil skupinu Jethro Tull v roce 1968. Pojmenoval ji po zemědělském reformátorovi z 18. století, kapela prošla během své existence spoustou personálních proměn a dnes patří do kategorie rockových legend.

Muzikanti do sestavy skupiny přicházejí a odcházejí, ale Ian Anderson (56) zůstává neměnnou jistotou. 19. května přivede Jethro Tull na pódium T- Mobile Areny, kam skupinu pozvala agentura Interkoncerts. Nedlouho před příjezdem do Prahy nám Anderson poskytl následující telefonický rozhovor.

V čem spatřujete dlouhověkost své skupiny?
To není vůbec naše zásluha, může za to až neuvěřitelná věrnost našich příznivců. Ne každá kapela má takové štěstí, že ji posluchači vlastně nikdy neopustili. Napadají mě ještě třeba Status Quo, Grateful Dead, Rolling Stones. Na druhé straně je však mnohem víc skupin, ke kterým se publikum jednoho dne obrátilo zády. A to je konec. Můžete sice hrát dál, ale nemáte pro koho.

Myslíte, že jenom věrnost stačí?
Určitě ne, ale je to nezbytný základ. Když se k tomu přidá ještě zvědavost mladé posluchačské generace, její touha vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši kousek rockové historie, nahlédnout do "Britského muzea hudby", máte vyhráno. Stane se to jenom málokomu z nás a já se pořád ptám, proč i my jsme měli takové štěstí. Odpověď jsem stále ještě nenašel.

Když se mluví o začátcích skupiny Jethro Tull, co se vám vybaví jako první?
Zřejmě až neuvěřitelně nadšené přijetí našeho druhého alba Stand Up, které nás vyneslo na první místo britské albové hitparády. To byl rok 1969. A pak čtvrté album Aqualung z roku 1971, které nás na scéně dokonale etablovalo a současně prosadilo ve světě. Z historického pohledu považuji Aqualung za zcela klíčové album. Bylo trochu jiné než předchozí tři, protože obsahovalo i akustické skladby. A také svým způsobem revoluční, protože jsme se dotkli i náboženských témat, což v některých zemích vzbudilo spoustu kontroverzních názorů. Naznačilo, že nejsme jednorozměrná kapela - hudebně ani myšlenkově.

Vy sám jste věřící?
Jsem i nejsem. Jsem v tom smyslu, že věřím ve vyšší ideu, v něco nad námi. Ale že bych chodil do kostela, zpovídal se Bohu a modlil se, to ne. Souhlasím však s tím, že by se měl člověk slušně chovat ke svým bližním, ctít morální zásady, pomáhat. Ale nemám rád extrémy a fanatismus, v životě ani ve vyznání. Když fanatičtí pravičáci na jihu Spojených států pálili ve jménu svého náboženství před více než třiceti lety na hranici album Aqualung, nechápal jsem to.

Pojďme zpátky k muzice. Vzpomenete si na nějaký svízelný okamžik v historii Jethro Tull?
Byl vlastně jenom jeden. V roce 1973 jsme vydali album A Passion Play a náš manažer dostal "skvělý" nápad. Domluvil se s hudebním týdeníkem Melody Maker, konkrétně s jeho šéfredaktorem, a stvořili článek o tom, že se Jethro Tull rozpadli. Myslel si, že zpráva o konci kapely zveřejněná na první stránce listu bude výborný reklamní tah a pomůže prodeji alba. Chtěl jsem mu tehdy dát pár facek! Trvalo pak hodně dlouho, než jsme fanoušky a promotéry přesvědčili o tom, že to všechno byl nesmysl a že hrajeme dál.

Jste jediný, kdo působí v kapele od začátku, jako pověstný krysař s píšťalou, ve vašem případě s flétnou. Kterou sestavu Jethro Tull považujete za nejšťastnější?
Po hudební stránce určitě tu současnou. Také proto, že všichni hudebníci musejí umět hrát obrovskou spoustu muziky. Od našich nejstarších kousků až po aktuální repertoár. To jsou tuny not!

Když nahráváte album, přemýšlíte o tom, co se hodí k vydání na singlu?
Vůbec ne, ale přesto máme singlové hity. Vždycky nám jde o to, abychom natočili dobrou píseň, nic víc nás nezajímá.

Život rockového hudebníka a manželství, jde to dohromady?
Zcela výjimečně, ale spíš ne. To neplatí jenom o muzice, ale o zábavním průmyslu obecně. Někdo si s tím poradí a také já jsem měl to štěstí. Jsem už osmadvacet let ženatý, máme dvě dospělé děti, syna a dceru ...

Vezmete manželku do Prahy?
A víte že ano? Už před lety jsem jí to slíbil, protože mi vaše hlavní město připadá nesmírně romantické. Dost možná v Praze dokonce počneme našeho třetího potomka (smích).

A co slíbíte svým příznivcům?
Nikdy nic neslibuji. Budeme hrát, jak nejlíp umíme a tak, aby nás to těšilo. Proto ostatně muziku dělám. Pak už záleží jenom na publiku, jestli se s námi potká na stejné vlně. Když se to povede, budeme všichni šťastní.